Článek sleduje strukturu Patočkovy interpretace „péče o duši“. Jak z Patočkových vlastních analýz, tak z bohaté sekundární literatury na první pohled vyplývá, že Patočkovi velmi záleželo na tom, aby duše byla chápána jako otevřená, neuchopitelná, problematická, takže nutí člověka žít v blahodárné nejistotě a tím v mravním založení, které jej činí zodpovědným za vlastní činy. Toto pojetí se zdá v antické tradici zastávat Sókratés, který je proto Patočkovi bližší než Platón, jenž naopak zakomponoval péči o duši do metafyzické teorie idejí. Z některých výkladů lze však zjistit, že pozdní Patočka nebyl nakonec spokojený ani se Sókratovou koncepcí a že hlavní zásluhu na tom pojetí duše, která je mu osobně nejbližší, měl až Aristotelés, a to tím, že jako první zavedl do filosofie pojem jednání. Myslím, že toto zjištění, které podle mého názoru není v sekundární literatuře dost registrováno, významně posouvá akcenty v Patočkově pojetí péče o duši a otvírá některé nové možnosti interpretace jeho filosofie.