Abstrakt
Myšlenka dialogu a společné řeči na půdě rozumu leží u kořenů Leibnizovy filosofie, ať je hledáme v platónské dialektice, scholastické disputaci in forma, nebo renesanční vzdělanosti. Dialog tvoří jádro Leibnizovy „humanisticko-metafyzické“ filosofické metody; smíření a překonání rozporů své doby, doktrinálních, náboženských či politických, je Leibnizovo dílo coby „nekonečná agora“ (A. Robinet) zasvěceno především. Spojující úloze dialogu v něm se tato práce věnuje ve třech rovinách. Na rovině univerzální či metafyzické se ohledávají možnosti a limity dialogu v horizontu lidské nauky. Rovina metodologická odhaluje teoretickou funkci dialogu v dynamice vědění a objevování. Rovina vlastních Leibnizových spisů konečně doloží příklady „dialogické ctnosti“ ve srovnání s pojednáním metodou geometrickou.
English
Slovenčina
